<a href="http://staj.ufonek.net" target="_blank"><img src="http://staj.ufonek.net/obrazky/ufowideskyscraper.gif" title="Virtuální stáj Ufonek" alt="Virtuální stáj Ufonek" /></a>

Kapitola 1

17. ledna 2009 v 10:43 | Janina |  Láska v koncích
,, Káťo, vstávej, nebo nestihneš školu", zavolala na mě Jarča, která si u zrcadla líčila řasy. Abych se vám představila: jsem normální praštěná holka, s krátkýma hnědýma vlasama a jmenuji se, jak jste již určitě postřehli Kateřina Krátká. Je mi 19 let a bydlím v Kotrdovicích, teda o víkendech. Po celý týden pilně studuji Střední pedagogickou školu v Brně, jednou totiž budu učitelka v mateřské školce. V mojí rodné vsi Kotvrdovice mám kluka Milana s krásnýma hnědýma očima, ale s tím se vidím jen o víkendu, protože jsem na intru. Na internátě mám malý, ale pěkně zařízený pokojík, který obývám s mými spolužačkami Leňou Sokolářovou, která se moc dobře vyzná v koních a sportu, Janou Vágnerovou, Jarmilou Zouharovou, které neřekneme jinak než Jarča, Jája, Jaruška, nebo tak nějak a s Katkou Jelínkovou,která pěkně maluje. Doma nemám žádné kamarádky, protože už od dětství kámoším hlavně s klukama. ,, Vždyť už jdu", křikla jsem na ni. Ve škole byl ten den ráj. Učili jsme se jen hodinu a to ještě dějepis. Na dějepis máme totiž pana učitele Karla Jana, se kterým se skoro vůbec neučíme, protože se pořád díváme na video. Tento den byl pátek, což znamenalo, že hned po škole pojedu domů. Jak to slovo krásně zní, domov, konečně. Už se těším na Milana, mámu, tátu, ale nejvíc na Kristýnu, mou sestru, která beznadějně miluje mého kluka Milana a chce mi ho přebrat. Naštěstí se jí to vůbec nedaří, protože jí pořád dělám různé naschvály a právě na ty se těším. Nasedla jsem na vlak do Blanska, odkud mě měl odvézt Milan domů svým autem. Když jsem dojela, měl na mě už půl hodiny čekat, protože měl vlak zpoždění, ale Milan nikde. Prošla jsem celé okolí hotelu Macocha, ale Milan tam prostě nebyl. S hrůzou jsem zjistila, že nejbližší autobus do Kotvrdovic jede až deset minut před půlnocí, což by znamenalo, že bych tam musela čekat pět a půl hodiny. V Blansku nemám žádné kamarády, ani rodinu u kterých bych mohla do půlnoci počkat a tak zbývaly pouze dvě možnosti- dojít do Kotvrdovice pěšky nebo zkusit štěstí stopem. Nakonec jsem se rozhodla pro stopování, protože jít pěšky patnáct kilometrů a ještě ve tmě, by nebylo zrovna moc chytré. A tak jsem se pomalu vydala k Lažánkám a cestou čekala jestli mi někdo zastaví. Až skoro u Lažánek mě zastavil jeden Milanův kámoš, jménem Ondra. V autě jsme se bavili o nespolehlivém Milanovi a Ondra mě oznámil podezřelou novinku: ,,Včera byl Milan v Blansku kupovat růže, a když jsem se ho zeptal komu je kupuje, říkal, že nějaké Kristýně. Vy dva už spolu nechodíte? " V ten okamžik, jak to dořekl se mi zastavilo srdce. To bude určitě moje sestra - pomyslela jsem si. Že by se jí nakonec povedlo Milana sbalit? Ne to určitě ne - vždyť si mohl Ondra jen splést jméno, Kristýna je přece skoro stejné jako Kateřina. Zachovej klid - radil mi můj vnitřní hlas. " Je ti špatně? Snad nejezdím tak rychle", všiml si mojí špatné nálady i Milanův kámoš. " Ne, všechno je OK ", zalhala jsem rychle a zčervenala jsem jako rajče. Konečně jsme byli v Kotrdovicích. Kdybych ale věděla, co mě doma čeká, nikdy bych práh našeho domu nepřekročila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama