<a href="http://staj.ufonek.net" target="_blank"><img src="http://staj.ufonek.net/obrazky/ufowideskyscraper.gif" title="Virtuální stáj Ufonek" alt="Virtuální stáj Ufonek" /></a>

Říjen 2009

Kapitola 1

28. října 2009 v 16:11 | Janina |  Píšu vám...
Tak tady je 1. kapitola=) Pomožte mi s názvem "knížky" prosím=) děkuju, piště komenty...

Něco začíná, něco končí
Padám. Kam?! Nevím. Tma a zase jenom tma. Co to sakra je?
"Monikóóó, pojď se najíst, než Ti to vychladne", ozve se z kuchyně skrz pootevřené dveře. Mamka. No jistě, byl to jen sen. Sem celá zpocená, hořím. Z kuchyně jdou cítit palačinky. Mňam… Při představě voňavých, malinovou marmeládou potřených palačinkách skoro slintám. Přemůžu tlak, kterým jsem připoutaná k posteli a zvednu se. No výborně, zase nemocná. Zasednu ke stolu a cpu se k prasknutí. Palačinky jsou už od malinka moje oblíbené jídlo, a proto mi je mamka vaří vždy, když jsem nemocná, aby mi zlepšila náladu.
"Moni, změř si teplotu, ale i kdybys ji měla, tak do školy půjdeš. Poslední den na základce. Pohni se sakra trochu." Vezmu si teploměr, strčím ho pod paži a dál do sebe soukám tu lahodnou pochoutku. No super, 38 stupňů…
I přes to se rozhodnu, že do školy půjdu, přece neudělám takovou radost svým milým spolužákům. Nikdy jsem s nimi nevycházela. Byla jsem jiná. Zajímala jsem se o koně, jezdila na nich a na kamarády neměla ani pomyšlení, tedy kromě mojí jediné kamarádky Lenky.
Lenka nikdy na koni nejela, tvrdila, že z nich má strach, ale i přes to jsem si s ní, jako jedinou od nás ze školy rozuměla.
Vylezla jsem po schodech do svého pokojíčku v podkroví a otevřela skříň. Poslední den se jim musím předvést. Vytáhla jsem na postel tři oblečky: sytě červené minišaty s černým páskem, světle modré dlouhé večerní šaty a hnědý top s bílou minisukní. Nakonec jsem vybrala první variantu s tím, že sexy styl bude nejlepší. V předsíni si nazuju černé lodičky na vysokém podpatku, přečešu svou dlouhou černou vlnitou hřívu, popřeju mamce pěkný den a zabouchnu za sebou dveře.
Už v autobuse na obě cítím několik pohledů, a když ke mně přijde Martin (mimochodem nejhezčí kluk ze školy, můj idol) s pozváním na dnešní rozluček, pošlu ho do známých končin. Taková drzost, ne že by mě to netěšilo, ale celý rok se na mě ani nepodívá a jednou si vezmu vyzývavé oblečení a už za mnou stojí fronta. To stejné může říct i Renata, moje úhlavní nepřítelkyně. V tyrkysových kraťoučkých šatičkách na ramínka, bílých balerínkách a s blonďatými vlásky upravenými do ležérního drdolu jí to sluší stokrát více než mně. Ta svině to vycítí a několikrát po mně pošle vraždivý pohled. Počkej jenom mrcho. Však je poslední den, mám poslední šanci Ti to tu osladit. Po prázdninách se zdejchneš na gympl a už se nikdy(doufám) neuvidíme.
Konečně u školy. Na zastávce na mě měla čekat Lenka , ale nikde ji nevidím. Zase asi zaspala. Otočím se čelem ke školnímu tablu a procházím si očima naše fotky. Nepochybně nejhezčí je tu Renata. Někdo mi zezadu zakryje oči dlaněmi, až povyskočím leknutím. No jistě, Lenin zvyk.
"Tě péro Monči, téééda tobě to dneska sluší", uznale protáhne pusu.
"To víš, musím těm buranům ukázat to, co jsem celých devět let skrývala."
Obě se mé poznámce zasmějeme tak, až se po nás pár lidí otočí. Raději jdeme naposled zasednout do naší školní lavice.

Jsem zpět...

28. října 2009 v 16:06 | Janina |  Píšu vám...
Ahojky, tak jsem se po dlouhé době rozhodla, že se vrátím sem na blog. Jestli ale nebude nějaká návštěvnost, tak se na to asi zase vykašlu=( Jinak píšu novou "knížku" a nevím, jaký jí mám dát název. První kapitola už je v rubrice Píšu vám...., tak přečtěte a písněte koment. A pokud máte nápad, na název, budu moc ráda když mi pomůžete=) ...do komentářů;)